POVINNOST DĚTÍ VŮČI RODIČŮM

"Mám právo žít svůj vlastní život? Kde jsou hranice povinností dětí vůči svým stárnoucím rodičům? Jsem nesmírně vyčerpaná službou matce/otci. Cítím z jejich strany silnou manipulaci a potřebu mít absolutní moc nad mým životem. Cokoliv pro ně udělám - je stejně špatně. Vděčnost z jejich strany neexistuje. Radost ze života mě opustila před mnoha lety."

To jsou otázky a povzdechy mnoha klientů i klientek z mé praxe. Jak to tedy má být správně? Nepostarat se o stárnoucí rodiče nám přijde vesměs nepřijatelné a věnovat jim značnou část našeho produktivního a osobního života nás děsí. Trápí nás výčitky svědomí, že nás vůbec napadlo zaváhat nad společensky jasně danou samozřejmostí. Vždyť nás rodiče vychovali, dali nám to nejlepší do startu našeho života. Teď je jednoznačně očekáváno splacení za vložené. Je tedy rodičovská péče na dluh? A je to tak správně?

Každé dospělé dítě vrací rodičovskou lásku na svých vlastních, adoptovaných nebo jinak svěřených dětech a oni zase na těch svých. To že se postaráme o své rodiče je lidská šlechetnost = bonus, který vyrostl ze vzájemné lásky. Není to povinnost. Ve své podstatě jsme si všichni navzájem cizí. Pouze se na čas staráme o vývoj lidského těla a výchovu dítěte pro jeho další pouť, která ho na zemi čeká (se všemi jeho úkoly, radostmi a problémy). Do rodin nás přitahují pouta minulosti z různých důvodů. Ta pouta mají určitou příčinu i dobu trvání. Nejsme zde ve většině případů pro příbuzenské vztahy a svazky. Jsme zde pro vlastní vývoj ducha ke zralosti a až potom jako pomocníci pro vyzrávání ostatních. Pokud dítě dostane v rodině správný návod na život, jsou mu vštípena pravidla mravnosti a je vedeno k rozvíjení citového vnímání, pak má takové dítě přirozenou touhu o rodiče se postarat. Nejprve však zjišťuje, je-li to vůlí Nejvyššího (pak to totiž rodičům přinese vhodné prostředí a situace pro vlastní uzrávání). Pokud však vůle Boha bude opačná (rodič potřebuje projít ještě nějakými trampotami, bolestmi, setkáními...., aby byl jeho duch tímto prožíváním správně rozvinut), pak dítě nezasahuje do té doby, než k tomu shůry dostane pokyn. Samotní rodiče musí také počítat s tím, že zestárnou. Mají povinnost se během života na to co nejlépe připravit. Kde však toto vzájemné pouto lásky není během života z obou stran dostatečně živeno, pak zákonitě odumře a rodičovská očekávání nemohou být naplněna. Jakákoliv pomoc ze strany dítěte vůči rodičům má být chápana jako dobrovolná, a také tak ctěna. Nejde o zákonnou povinnost a nesmí být jako taková chápána nebo dokonce vymáhána.

Nejsme zde proto, abychom si plnili navzájem kdejaká přání, ale abychom si vzájemně prospívali na cestě vzhůru. To však často přináší zcela jiné postoje, úkoly a činy, než jaké by se druhým lidem zrovna líbily. Nelze zapomínat, že tu nejsme pro lidi. ale pro Boha! Každý zde máme úkol, na který je potřeba přijít, a ten splnit. Jinak by byl tento pozemský život promarněn a růst by se nekonal. I kruh reinkarnací (které slouží k našemu uzrávání v materiálním světe) má určité hranice, a ty se blíží.

Nejdůležitější je duchovní uzrávání, které bez zjišťování vůle Boha není možné. První přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh. Nebudeš mít jiných bohů mimo mne." Tedy důležitější než zjišťování vůle Boží nejsou ani rodiče, děti, peníze, vlastních přání..... V tom spočívá neskonalá láska Boží. Je to naše jediná cesta k záchraně a návratu domů - do Ráje.