PROČ JSME OPUSTILI RÁJ?

"Opravdu existuje Ráj? Kde je a jak se tam dá dostat? Přijde tam každý? Tam už budeme pořád?"

Kdysi z Ráje nevědomý zárodek lidského ducha z vlastní touhy po poznání klesl do hmotnosti, která jediná umožňovala a ještě umožňuje zrání k sebeuvědomění. Při klesání stále hutnějšími sférami se ještě nezralý lidský duch postupně obaloval záhaly těchto sfér a stal se tak duší s duchem uprostřed. Nabýval na váze a mohl tak klesat stále hlouběji a hlouběji směrem k těžkým hmotným světům vstříc dobrodružstvím, která jediná umožňovala jeho vývoj k sebeuvědomění. 

Na cestě stále sledoval své vlastní chtění ubírající se k prožitkům podle svých přání. Čím nižší a tedy hutnější jsou tyto jeho cíle, tím větší tlak a zpomalení pohybu hutnost hmotnosti způsobuje. Pod tímto tlakem vyvolaným určitým typem tření se duše doslova prožhavuje a dozrává tak k poznání. Takto kdysi započala vývojová cesta lidského ducha ve fyzické úrovni. Prožíval zde mnohé, co jej vedlo dobrým směrem, ale daleko více prožívání jej odvedlo z jeho cesty, která měla směřovat po čase uzrávání ve hmotnostech opět vzhůru k jeho domovu v Ráji. Tam se měl vrátit jako zralý a sebeuvědomělý lidský duch. Jeho klikaté cesty, které si z vlastní vůle nedobrým chtěním zamotal, však způsobily, že časem zcela uvázl spoután vlastními uzly, zapomněl proč tu je, odkud přišel a kam má jít. Dlouhá tisíciletí mnohý lidský duch bloudí zaslepen v hlubinách hmotností. V dnešní době však zesiluje tlak vyvolaný končícím údobím určeným k plánovanému vývoji, který spícími duchy nyní otřásá a probouzí je. Ospale se jak mátohy potácejí, pomaloučku znovuobjevují účel své cesty a sbírají zkušenosti, které by je mohly ještě osvobodit ze zajetí vlastního bloudění. Tyto zkušenosti lidského ducha přivádějí ke zjištění, že pouze tehdy, když jeho chtění směřuje vzhůru, tak cítí úlevu, tlak polevuje a chtění povznáší = projev zákona tíže.

Časem lidský duch pochopí, že je daleko lepší směřovat vzhůru a cítit tuto úlevu stále. TO JE BOD OBRATU. Směřuje-li jeho chtění (vlastní vůle) vzhůru = je v souladu s Vůlí Boží. Život se stává lehčí a radostnější. Pochopí, že chce-li se tlaku trvale zbavit - musí jedině nahoru. Dobrovolně se tak jeho chtění přizpůsobuje Vůli Boží. Je to jeho svobodné rozhodnutí, ke kterému se dobrovolně přiklonil.

Nemá však ještě vyhráno. Jeho cesta bude stoupat většinou pomalu a lopotně. Duch bude stále odbočovat z cesty všemi směry, ale trvalý nebo zvyšující se tlak na odbočkách (záleží na směru odboček) jej, bude-li vnímavý, nasměruje opět vzhůru. Čím výše bude lidský duch stoupat směrem k Ráji = svému domovu, tím jemnější záchvěvy zvyšujícího se tlaku na odbočkách bude pociťovat. Zároveň se bude zvyšovat jeho poznání a celkový rozhled. Musí si však neustále tříbit smysl pro jemnocit, aby dokázal rychle zaregistrovat, když tlak nepolevuje, ale stagnuje nebo sílí. Z toho může lehce vyvodit, že je na nějaké odbočce a potřebuje nalézt opět hlavní směr.

Jsou však i lidské duše (lhostejnou mají-li zrovna fyzické tělo nebo ne), které tento tlak ignorují a směřují nerušeně za svými cíli na různě těžkých úrovních. Při tom postupně ztrácejí vnímavost, pohyblivost a potřebu Světla. Mohou se na dlouhá staletí nebo i natrvalo zaseknout ve hmotnosti. Pak bez výjimky podléhají zákonům, které platí pro hmotnost. Jejich existence je tak omezena na pouhou existenci hmotnosti. Proto je třeba dokázat hmotnost VČAS opustit a na své cestě vývoje k sebeuvědomění se zbytečně nezdržovat. Naše cesta musí stoupat opět k Ráji, abychom jako vyzrálí lidští duchové nastoupili svou skutečnou úlohu ve svém domově a po boku všech, kteří se úspěšně navrátili před námi a čekají tam toužebně na nás.