SEBEPŘIJETÍ

Jak realizovat sebepřijetí v tom nejhlubším smyslu slova a dovést do všech rovin života a vztahů? Milovat sebe tak, aby člověk zůstal člověkem a mohl milovat druhého, jako sám sebe? Jak zachovat ženskou něhu i mezi lidmi? V přírodě, modlitbě, i samotě je mou součástí. Ve společnosti lidí jí ztrácím a stýská se mi po ní.... Těžké ovšem je něhu definovat. Je to láska projevená v tichu? Laskavost? Vlídnost? Vděčnost?

 Sebepřijetí přijde automaticky s touhou po pochopení smyslu života, směru vlastní cesty a úsilím splnit předsevzaté cíle, se kterými jsme sem tentokrát přišli. Nejprve je dobré přijmout fakt, že náš současný život není jedinou možnou existencí a že ani není jediný, který ve fyzickém těle prožíváme. Dokonce je vysoce pravděpodobné, že jich máme každý za sebou pěknou řádku. Zrekapitulujme si zpětně tento život a bez příkras jej zhodnoťme. Pravděpodobně se vše nepodařilo zcela podle našich představ, ale ani z čistě mravního hlediska dokonale zvládnout. Z toho nám vyplývá fakt, že taková nějaká rekapitulace prožívání i z minulých inkarnací nejspíš přinese také různé výsledky. V něčem lepší a v něčem méně úspěšné. V každém případě, se nic z toho nikam neztratí a následky nás už buď dostihly, nebo dostihnou. V případě úspěšných rozhodnutí nás zpětné účinky posílí na duchu a pravděpodobně usnadní i fyzickou existenci. Následky méně úspěšných rozhodnutí také přinesou odpovídající zpětné účinky.

To vše je součástí Vyššího plánu - zrajeme a vychováváme se zde (a nejenom zde), k co možná největší dokonalosti, kterou nám umožňuje stupeň naší momentální zralosti. Zde na zemi nám dal Bůh k dispozici takové "školní hřiště". Díky tomu můžeme pomalu zrát z vědomých duchů postupně v sebeuvědomělé, a tím plně zodpovědné za svůj život. Pochopíme totiž do posledního důsledku závažnost toho, že jako jediné bytosti na zemi vlastníme svobodnou vůli, která nám dává velkou moc, ale právě tak i velkou zodpovědnost za všechna svá rozhodnutí. Je to jedinečná lidská schopnost, která nám dává netušenou svobodu, jakou zde žádná jiná bytost nemá a nikdy mít nebude. Každé naše svobodné rozhodnutí má však na sebe pevně navázáno předem dané zpětné působení (zákon akce - reakce). Když toto do hloubky svého nitra prožijeme, nebudeme už nikdy chtít nic špatného ani pro sebe a ani pro druhé. Hlídejme si své myšlenky, slova a činy, aby nebyly v rozporu s naším svědomím - naším nitrem, naším skutečným Já. Máme možnost se tak stát lidskými duchy, kteří po dokonalosti zatouží a napnou k tomu všechny síly. Učíme se zde zdolávat překážky, abychom byli lepšími, čistšími, a tím i světlejšími lidskými duchy, a mohly se tak konečně navrátit zpět do svého domova. Každý člověk na zemi je jedinečný, každý stojí na jiném vývojovém stupni a každý je tu pro svůj vlastní vývoj. Každý řeší svá rozhodnutí podle svých momentálních nejlepších schopností odpovídajících jeho stupni zralosti. Nikoho neminou zpětné účinky jeho předešlých rozhodnutí.

Každý lidský duch je vlastně bloudící duší, která hledá cestu. Ano, je dobré všechny lidi milovat..... Milovat však znamená, dělat pro ně jen to, co jim prospívá bez ohledu na to, po čem oni touží..... To je někdy hodně těžké a nebývá to zrovna vřele přijímáno.

Lidští duchové jsou už tak dlouho odloučeni od Ráje, ze kterého sem na vlastní přání (v touze po vlastním vývoji) přišli, až úplně zapomněli smysl tohoto kroku. Teď nastal čas rozpomínání se a hledání skutečného smyslu života. Přichází doba, kdy je každým člověkem otřásáno, aby se probudil k životu ze smrtelného spánku. Toto probouzení je stále patrnější a patrnější především u žen, které jsou jemnějšího založení (už z principu svého původu), a tak toto "lomcování" cítí obvykle dříve než muži. Mnoho žen se probouzí a rozhlíží se. Cítí, že se něco děje, klíčí v nich velká nedefinovatelná touha, ale zatím si s ní ještě neumějí vědomě poradit - je to po tisících let opět nové.

Žena má v sobě na rozdíl od muže skrytu hlubokou touhu po světlých výšinách - po domově. Proto má i mimořádnou schopnost budovat teplo rodinného krbu jako nikdo jiný. Je v ní skryta schopnost rozpomenutí se na věčné pravdy, čistotu, lásku, spravedlnost, něhu, laskavost, vlídnost... na všechny krásné ženské vlastnosti, které dobře zná, které jsou jí vlastní, ale které z mnoha různých příčin odložila jako nepotřebné až překážející harampádí. Nyní toto vše musí opět najít, vyzdvihnout, očistit a vrátit zpět na výsluní - kam patří. To je hlavní úkol ženy dnešní doby. K tomuto cíli jsou teď ženy vedeny. Cesty za tímto cílem jsou někdy značně nepohodlné, ale nutné. Vše co nás potkává, tedy slouží k probouzení ryzí ženské síly v čistotě a věrnosti, k probouzení lásky k Bohu, lásky k životu, touhy po Ráji..... a to vše korunuje nezměrná touha po službě Světlu a Pravdě. V přírodě a samotě to ženy cítí nejlépe. Nebuďme však smutné, když to nepůjde vždy a všude a s každým. Trénujme samy a zesilujme tak spojení - bude to zapotřebí. Pouze silná žena bude moci měnit svět a lidstvo (především svým příkladem).

Sebepřijetí jde ruku v ruce s touhou po službě Nejvyššímu. V Ráji je naše místo, kde můžeme toto vše naplnit. Je už tak dlouho prázdné a místní obyvatelé stále vyhlížejí, zda se už konečně vracíme...... Tam je naše místo, tam je náš úkol, tam je náš cíl...... Pokud se rozhodneme pro návrat a napneme proto všechny síly, bude toto úsilí velmi oceněno všemi, kdo nám pomáhají tento úkol splnit, ať už to jsou souputníci (mnohdy nás burcují nevybíravými způsoby) tady na zemi nebo pomocníci bez fyzických těl, kteří k nám promlouvají pomocí hlasu svědomí. Tolik lidí se zaobírá každým z nás, abychom byli ještě zachráněni na cestě k úpadku. Je to tuhý boj v temnotách, přesto všichni pracují bez ustání. Radujme se a napněme všechny síly, abychom nekazili týmovou práci. Nemáme právo ničit jejich úsilí o naši záchranu myšlenkami, nedoceněním a sebenepřijetím. Měla by nás neustále zaplavovat vděčnost ke Stvořiteli, který na nás nezapomněl. Zato my jsme zapomněli na Něho. Tolik lásky je všude kolem, která nás burcuje a navádí na cestu záchrany - tak směle vpřed a vědomě vzhůru. Zatím nejsme dokonalí, ale naše úsilí se počítá. Máme-li cenu pro celý tým pomocníků,........... proč ji nemáme pro sebe? Ve skutečnosti je to lidská ješitnost a rouhání. Něco jako vzít úsilí všech zúčastněných, zmačkat ho do kuličky a hodit Bohu k nohám. "Já to vím totiž nejlíp, vím, že vůbec za nic nestojím......". Takto to ve skutečnosti vyhlíží, ale pravá žena toho už více nedopustí, protože ví, že v jejích rukou odteď leží osud celého lidstva. Jaká bude ona, tak bude působit na muže a oni se pomaloučku budou nuceni také měnit. Žena potřebuje vrátit zpět muži mužskou pozici, která náleží jenom jemu a bude se už věnovat jen a jen své ženské stránce, kterou potřebuje plně rozvinout. To je cesta, jak se konečně obě pohlaví budou moci ve vzájemné pomoci postupně rozvíjet a dozrávat. Je před námi dlouhá cesta, ale nutná. Mužům se zprvu nebude chtít nic měnit, ale vytrvejme. Trpělivost růže přináší. Je to totiž naše jediná cesta ke skutečné záchraně.